Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Konec taliánských jazz-grindových extremistů PSYCHOFAGIST na sklonku minulého roku byl stejně náhlý, jako blesk z jasné oblohy. Jen si představte, že se kapela po patnácti letech rozpadne uprostřed turné. Téměř ihned po této události však kytarista Stefano Ferrian a bubeník Federico dávají dohromady novou kapelu. Sestavu doplňují nejen o baskytaristu, který tedy zdaleka nemá kvality Marcella z PSYCHOFAGIST, ale hlavně i o zpěvačku Dalilu. Toto kvarteto se záhy na počátku roku 2014 zavírá ve studiu Den Records a nahrává materiál na desku „Atoma“.
Žánrová odbočka je více než citelná. Od technických grindcororvých experimentů, u kterých PSYCHOFAGIST se nebáli do sebe nasávat zatěžkaný sludge, math rock nebo i jazz, se nová kapela posunula do krajiny industriálu. Nečekejte však ale nic ve stylu MARILYN MANSONA. Ze SYK je velmi intenzivně cítit, z jaké scény pocházejí a stejný level extrému, jaký měli PSYCHOFAGIST, si naštěstí zachovali. Instrumentální složka si zachovává zálibu v lámaných rytmech, které ale zasazuje do průmyslové mašinerie disharmonických riffů smrdících vazelínou a železnými pilinami. Většinou bez nějakých přídavných efektů tak vytvářejí dokonalou iluzi nelítostného metalového stroje. A nad tím vším chaoticky létá lehce zbustrovaný křičený ženský vokál, který dokonává bestiální tíživou atmosféru.
Pokud znáte videoklip „Happiness is Slavery“ od NINE INCH NAILS, tak toto je naprosto přesné převedení jeho vizuálu do zvuku. Masochistická kulisa, při které kovové mašiny trhají živé tělo.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.